Bohužel musím s politováním oznámit, že kluci cestou do Francie zapomněli hrát fotbal.
Ráno, po snídani jsme nastoupili proti jednoznačně nejlepšímu mužstvu ve skupině mužstvu Nevers, za které hrálo několik statných mouřenínů, kteří běhali jako gazely a vypadali jako čerti a i když jsme se proti nim nedostali do jediné šance, tak to chlapci alespoň odbojovali a prohráli se ctí a se štěstím 0-3.
Věřili jsme, že strašné výkony jsou snad za námi a vzhledem k tomu, že nálada byla lepší a čekalo nás nejslabší mužstvo ve skupině a pravděpodobně i v celé severní Francii,skupina beznohých invalidů, mužstvo Henries, věřili jsme, že konečně zvítězíme a zlomíme prokletí špatných výkonů. Bohužel to, co chlapci předvedli bylo zřejmě stejné, jako kdyby proti těmto nešťastníkům , nastoupila skupina milosrdných sester, které nikdy v životě neviděly fotbalový míč. Nadšenci z řad invalidních francouzů nás porazili 2:0.
Zítra nás čeká v souboji posledních mužstvo dalších beznohých, kteří ale nastoupí i bez vozíků, takže se dá očekávat dramatický souboj dvou vyrovnaných soupeřů.
Po tomto zápase k nám přišel trenér místních pětiletých dětí a poprosil nás, že ještě nikdy nevyhráli, tak jestli bychom si s nimi zítra nezahráli. Máme tedy navíc přátelské utkání.
Co se týče mimofotbalových aktivit, tak je vše v pořádku, Šimon s Popim sbalili některé místní Šeherezády, Kryštofa honil místní Alibaba a i ostatní chlapci se velmi dobře baví. My trenéři se bavíme již méně.